Píseň je živátko!

Píseň je živátko! Je jako dítě - vychází ze mě a dost se mi podobá, ale já to nejsem:) Učím se od ní mít své lidi radši než své mýty. Nespoutávat je strachem. Dívat se na ně zvědavě, s nadšením a vděčností. Píseň je nekonečná. Můžu si ji vymyslet, půjčit, zapomenout, umí mě překvapit, rozesmát, urazit… může být skvělá…a taky úplně blbá! A to všechno je v pořádku. Nic zlýho se neděje.

Hrozně ráda přirovnávám tón k živým bytostem. Myslím, že zpěv je skvělý obraz propojenosti naší vlastní osoby s okolním světem. S podosobnostmi, se kterými pracujeme v rámci osobní integrity, i se skutečnými lidmi, kteří jsou pro nás významní a nevyhnutelně ovlivňují naše sebepojetí.

Pozoruju, že nejvýhodnější nastavení mysli při zpěvu je asi toto:

Pocit, že jsem tak trochu nade vším, že jsem skvělá osoba, která je velice vítaná, není v tom ani náznak viny, prostě to tak je. Jsem skvělá a vím to tom, nedá se s tím nic dělat, ráda to pro vás udělám, že vám zazpívám - opakuju, že v tom není žádná výčitka, že se povyšuju - je to pocit, že jsem tak trochu nade vším a nade všemi, ale zároveň tím nikoho neponižuju - nic mi nehrozí, jsem totálně v bezpečí, nikdo mi nevynadá, nevyžene mě, nikoho nezraním, protože všichni okolo mě jsou ve stejné důvěře a pohodě - a kdyby nebyli, tak mají dost sebeuvědomění na to, aby se o své potřeby postarali a případně je se mnou komunikovali.

Do vší té parády, kdy jsem se jakoby narodila na podpatcích a ve stříbřitých šatičkách a neumím jinak než být krásná a oslňující, dostávám/dávám/objevují se tu krásné dárky - tóny.

Jeden je lepší než druhý. Nemůžu se jich nabažit. Nechci od nich utéct, ani je mít rychle za sebou. Zpívat jeden tón je překrásné, samo o sobě to přináší štěstí, které mě zcela naplňuje. Je to báječné. A pak se stane ještě něco báječnějšího - zazpívám jiný tón, je skvělý, ještě lepší, jsem nadšená a překvapená- a tak to jde dál a dál.

Ve vztahu k tónu se mi velice osvědčuje navozovat představu, že je tón sympatický, krásný a mírumilovný. Že s ním není žádný problém. Nemůže se stát nic zlého, protože se na něj kažodpádně ohromně těším a přijmu ho se vším všudy. Jako když milujete své dítě. Můžete se na něj dívat skrze svá očekávání - jaký bude? Bude správný? Bude dost vysoko, nízko, nahlas…? Tam hrozí, že ve srovnání k vašim představám selže. Ale pokud vytvoříte takové vnitřní podmínky, že je tón každopádně vítaný, že nemůže udělat chybu, že jste na něj ohromně zvědaví, je to pohoda. Jakkoli tón zazní, je úžasné a dobré.

Pozorujete ho, jste to trochu vy a taky trochu nejste. On se pořád proměňuje, tak už to prostě je. Není to soška, kterou postavíte na poličku C nebo Fis a ona tam sedí a čeká a pořád stejně zní. Tak lidský hlas nefunguje. Tón se pořád pohybuje a my ho živíme vlastním dechem, pozorností a důvěrou.